tyč ž/m dlhý predmet pretiahnutého a oblého tvaru slúžiaci na držanie, vzpieranie, posúvanie, meranie, ako podpera, palica ap.: ptáčnik ge (vtáky) lowj tyčem (:sochau:) anebo pascau (:klytkau:) (OP 1685); baculus: týč, palica; contus: sochor, týč nebo bidlo plawecké, týč plawecká, kteruž hlubokost wody směrugj, wosstjp, slup na stánj, kde se koně priwazugu, kul (WU 1750); viteus: rewowy, k tyču rewowému náležity (KS 1763); -ový príd: perticalis: bydlowy, žerďenny, k bydlu aneb k zerdi služjcy, et tyčowy; perticalis salix: dobrá tyčowá wrba (KS 1763); -ka ž, -ek m dem: miri celich wecj su zrno, ssir, noha, tjčka na deset noh zdlže (KoB 1666); trunculus: sspalček, maly pen, tycek (KS 1763); decempeda: k meráni zeme tička (LD 18. st); (hrach) kdiž guž wiroste, nech se mu tički dagj, aby po nich rostol (NN 18. st)