rečník m
1. kto reční, kto prednáša reč: concionator: rečnjk pred lidem; declamator: rečnjk, který hlasem reč promluwá (WU 1750); orator: rečnjk; rhetor: rečnjk, krasomlúwec (KS 1763); rimskj a ginj starobylj rečnjcy swe reči pohrebnj aneb oratie neywjce na čtiri castky delili (TR 1792)
2. kto vie rečniť: wjmluwnj rečnjk spusobi zmluwenj zhledawa (KoB 1666); kdyby Búch zbehlých mudrcuw, krasne slowýcych rečnykuw wywolil, byl na zwestowáňy evangelium (PP 1734); sophista: chytry rečnjk, krasomlúwec (KS 1763); weliki byl náss swaty pastýr Basilius, znamenity rečnjk, učitel a neporussitedlni stlup wjry katoljcké (VP 1764); orator omnibus numeris absolutus: dokonalý rečnjk (WZ 1797)
3. zástupca, obhajca: kdo chce wrecem mlatit, sitem wodu wažit, ten ma pracu maly zisk, s pracy teg poznawa, neb zle priprawy ma, yako bez causi recznik (BV 1652); causidicus: rečnjk, který pred práwem zastáwá (WU 1750); advocatus: rečnjk, zástupec (KS 1763); -ícky príd k 1: kunsst mlúweni přemaluge gakoby hruby spúsob mlúweni rečnickimy barwamj gakož sau figury, ozdobne rečy (OP 1685); rhetoricus: rečnjcky; declamatorius: krásomlúwny, rečnjcky; compositura orationes: složeni rečnického umeňá (KS 1763); po -ícky prísl výraz: oratorie: krásomlúwňe, po rečnicky (KS 1763); rečníctvo [-í] s rečnícka činnosť, rétorika: professio dicendi: rečnictwi (KS 1763)