pútnik -a mn. -ci m.
1. kniž. chodec, pocestný
2. kto koná púť (význ. 2): spev p-ov;
pútnička -y -čiek ž.;
pútnický príd.: p-é miesto chrám, jaskyňa ap. pokladané za posvätné
pútnik -ka pl. N -ici G -kov m.
cestujúci kto cestuje: cestujúci už sedia vo vlaku • hovor. pasažier: čierny pasažier • zastaráv. pocestný (kto koná cestu pešo) • kniž. pútnik (kto putuje, kto koná púť)
pútnik p. cestujúci
pútnik, -a, mn. č. -ci m.
1. človek idúci niekam pešo, pocestný: Pútnik pomaly kráčal k hradu. (Hor.)
2. človek vykonávajúci púť, putujúci na pútnické miesta: (Má sa) pripojiť k zbožným pútnikom, čo so spevom tiahnu do mestečka? (Hruš.);
pútnička, -y, -čiek ž.;
pútnický príd.: p-é miesto chrám, kaplnka, jaskyňa ap., kam putujú pútnici; p. chrám (Vaj.); p-á palica (Tat.); p-á pieseň (Taj.);
pútniček, -čka, mn. č. -čkovia m. zdrob. expr.: Procesia zastala a Pandrlák oboril sa na pútničkov. (Záb.)
pútnik, putovník m 1. kdo ide niekam pešo, pocestný: ja kněz Jakub, bydný půtnik a wyhnanecz (KLENOVEC 1627 E); my mizerni lidé hned od narozenj nassého zůstáwame pocestni a putownjcy (SSt 1742); lidem krestanskim, kteri gsu putownici od sweho narozeni do slawy wečneg, castokrate se gim pritraffuge, že cestu tuto stracugu (MK 18. st) 2. kto vykonáva púť, kto putuje na pútnické miesto: proste mileho Pana Buoha za werne puthnyky (SM 1479); putnjcy w chudobě a w pokore Pánu služjce (PrV 1767); -ička, -ica ž k 1: prijduce jedna putnička k nam, ktera viduce to dite, hnetky povedela, že toto dite neni dobré, ale že je čert (S. ĽUPČA 1732 CM); viatrix: pautnice (PD 18. st); príd k 1: peregrinatorius: putnjcký (PD 18. st); k 2: pýsen pútňycka: O Blahoslaw Panny Marye (CC 1655); (s. Martina vidíte) w negsprostegssem ruchu reholnickem a putnickem obleceneho (MS 1758)