rečník m
1. kto reční, kto prednáša reč: concionator: rečnjk pred lidem; declamator: rečnjk, který hlasem reč promluwá wu 1750; orator: rečnjk; rhetor: rečnjk, krasomlúwec ks 1763; rimskj a ginj starobylj rečnjcy swe reči pohrebnj aneb oratie neywjce na čtiri castky delili tr 1792
2. kto vie rečniť: wjmluwnj rečnjk spusobi zmluwenj zhledawa kob 1666; kdyby Búch zbehlých mudrcuw, krasne slowýcych rečnykuw wywolil, byl na zwestowáňy evangelium pp 1734; sophista: chytry rečnjk, krasomlúwec ks 1763; weliki byl náss swaty pastýr Basilius, znamenity rečnjk, učitel a neporussitedlni stlup wjry katoljcké vp 1764; orator omnibus numeris absolutus: dokonalý rečnjk wz 1797
3. zástupca, obhajca: kdo chce wrecem mlatit, sitem wodu wažit, ten ma pracu maly zisk, s pracy teg poznawa, neb zle priprawy ma, yako bez causi recznik bv 1652; causidicus: rečnjk, který pred práwem zastáwá wu 1750; advocatus: rečnjk, zástupec ks 1763;
-ícky príd k 1: kunsst mlúweni přemaluge gakoby hruby spúsob mlúweni rečnickimy barwamj gakož sau figury, ozdobne rečy op 1685; rhetoricus: rečnjcky; declamatorius: krásomlúwny, rečnjcky; compositura orationes: složeni rečnického umeňá ks 1763;
po -ícky prísl výraz: oratorie: krásomlúwňe, po rečnicky ks 1763;
rečníctvo [-í] s rečnícka činnosť, rétorika: professio dicendi: rečnictwi ks 1763